Čas je jen iluze

Boj bez zbraní. Jen s vlastními vzpomínkami a spálenými místy na duši. Jedovatější než yperit. "Kdy už to skončí a kdy začne?", "Jak dlouho ještě?", "V kolik to přijde?"... Otázky, které jsou stejně bez možnosti odpovědi. Čas je jen iluze. Vrhá nás do deprese, skepse, do sledu rychlých rozhodnutí i touhy po radosti. Díky Bohu. Jsme věční snílci se sklony k sebemrskačství. Čas nespraví nic. Čirá přítomnost se nezachytitelně prolíná s postupy minulosti, aby pohltila zářnou budoucnost. Jen se všemu vzdálit a oprášit ze sebe vnímání opravdovosti. Co víc si přát? Snad si jen dokázat, že život se dá prožít dokonale neužitečným způsobem jako dokonale neužitečné odpoledne. Naučit se žít a přestat prohrávat sám se sebou. Ukončit zákopovou válku bezbřehé malichernosti našich životů... Ale odkdy?

Podzimní nášup

Vím vím, kdyby se dalo skrze monitor vnímat vůně a různé pachy, tady by to tak trochu už hnilo. Pragocentrismu zdar, zde je podzimní výběr zajímavých koncertů. Zároveň přijímám další návrhy a tipy na kulturní vyžití.

ZÁŘÍ

22.9. - Palác Akropolis - Nouvelle Vague

22.9. - Rudolfinum - Rozhlasový podzim

24.9. - Kongresové centrum - Tori Amos

25.9. - Palác Akropolis - Speed Caravan

25.9. - club Cross - Imperialistic Night

29.9. - 007 - Hypnotix

ŘÍJEN

1.10. - Palác Akropolis - Sophie Hunger

2.-4.10. - NOD (Roxy) - Gender Fuck Fest

3.10. - Archa - Peaches

5.10. - Roxy - S.O.I.L.

7.10. - club Cross - Narcotic Fields & Montage

10.10. - SaSaZu - IAMX

11.10. - Palác Akropolis - Mamadou Diabate & Bekadiya

15.10. - Palác Akropolis - Roy Ayers

16.10. - Palác Akropolis - Patrick Wolf

19.10. - LMB - Richard Bona

20.10. - LMB - Steve Gadd

22.10. - LMB - Natacha Atlas

31.10. - Dvořák Hall - Cassandra Wilson

Letem kulturním světem vol. 1

AKTUALIZOVÁNO 13.6.'09, stay tuned :)

Stojí za návštěvu:
- 28.5. - EuroConnections - Akropole (Praha): Jazzanova (GER) & Veronika Diamant & SofaJazz (CZ)
- 29.5. - Jazzdock (Praha) - S.O.I.L. (CZ)
- 11.6. - EuroConnections - Akropole (Praha): Montage (CZ) & Belleruche (UK)
- 18.-20.6. - United Islands - pražské kluby a ostrovy
- 26.6. - Ostrov Štvanice (Praha): Eric Truffaz Indian Project (FR)
- 12.-19.7. - náměstí po ČR - Bohemia Jazz Fest 2009

Stojí za poslech:
Ute Lemper - Between Yesterday And Tomorrow (jazz, chanson, cabaret, 2009)
Flunk - This Is What You Get (electronica, 2009)
Renee Olstead - Skylark (jazz, 2009)
Candy Dulfer - Funked Up and Chilled Out (jazz, funk, 2009)
Nostalgia 77 feat. Keith and Julie Tippett - Sessions (blues, experimental, jazz, 2009)
Courtney Love - Nobody's Daughter (indie rock, 2009)
Tori Amos - Abnormaly Attracted To Sin (songer-songwriter, experimental, 2009)
Hannu - Hintergarten (electronic, experimental, pop, 2009)
Dakota Suite - The Night Just Keeps Coming In (ambient, 2009)
Jay-Jay Johanson - Self-Portrait (singer-songwriter, 2009)
Orchestre National de Jazz - Around Robert Wyatt (nujazz, 2009)
Soul Jazz Records Singles 2008-09 1 & 2 (jazz, 2009)
Scallymatic Orchestra - Annie Get Your Gun (nujazz, 2009)

Mediální rada a Radio Wave - koncert 28.4. Václavské náměstí

Přijďte podpořit nejen Radio Wave a říct NE současným mediálním radám:
1. NE obsazováním rad na základě stranických zájmů.

V mediálních radách mají být nezávislé, erudované a respektované osobnosti. Politici do nich ale většinou volí své kumpány, kteří jsou profesionály, pouze pokud jde o stranickou loajalitu.

2. NE radním, kteří jsou pro funkci zcela nekompetentní.

Podmínkou ke jmenování do mediální rady není ani nezávislost, ani odbornost. Není divu, že rady nedokážou plnit svou roli. Vystupování některých radních někdy připomíná spíš absurdní divadlo, než práci fundovaných odborníků a výrazných osobností.

3. NE hromaděním nevyřešeních kauz.

Rady přehlížejí skandály a problémy médií, která mají na starost a selhávají tak ve své základní roli a odpovědnosti, kterou mají vůči veřejnosti.

4. NE radním, kteří jsou ve střetu zájmů.

V radách sice většinou sedí lidé, kteří nedokážou naplnit svou službu veřejnosti, zato ale dovedou výborně využít funkce pro své zájmy. Podezření ze střetu zájmů nebo z pokusů ovlivňovat vysílání se vznáší hned nad několika radními.

5. NE bolševickému myšlení v radách.

Členové rady mají zastupovat veřejnost a hájit při kontrole médií její zájmy. Obě rady se ale kontrole veřejnosti vyhýbají. A když už někdo z radních něco veřejně prohlásí, mnohdy to připomíná dikci předrevolučních funkcionářů.

Kdo je vůbec v Radě? Podívejte se zde.
Více o inventuře demokracie zde.

Jan Kraus o mediálních radách:

Duben lehce kulturní

Vědomí blížících se státnicových a obhajobových termínů způsobilo to, že má kulturní strava je v současné době dosti chabá a málo bohatá na lahodné chuti, přesto výběr z výběru je tu. Jsem otrokem sledů událostí a všem těm, kteří se na mě obrací s prosbou o zajímavé hudební novinky, nechť mě opět osloví v červnu. To už snad bude čas na vše, co je v současné době opomíjeno.

The Seasons - Undone (electronica/jazz/ambient)
Avishai Cohen - Aurora (world music/jazz)
Dove - Kingdom Of Rust (indie/rock)
Handsome Furs - Face Control (electronica)
Jon Hopkins - Inside (electronica)
Lisa Ekdahl - Give Me That Slow Knowing Smile (singer-songwriter)
Nils Petter Molvaer - Hamada (nujazz/electronica)
Bitter:Sweet - Drama (electronica/trip-hop)
Drama Jacqua - Sweet Dreams (d'n'b)

Co mě v březnu hudebně zaujalo

No Line On The Horizont od U2 po jednom poslechu a jednom pokusu o opakování jsou definitivně vysypáni z koše, Depeche Mode a jejich Sounds Of The Universe nedostali po čtvrté písničce druhou šanci a mé zanevření na megalomanské comebacky je znovu potvrzeno. Nevzrušuje mě ani deska Lily Allen, z mrtvých vyhrabaný Michael Jackson nebo opětná návštěva Madonny. Naštěstí hudební underground stále funguje a existují stále ty kapely či umělci, kteří se neženou za leskem rychle nabytého úspěchu.
Tyhle alba a umělci mi tento měsíc hrají v playlistech... a co u vás?

Astronauts Of Antiquity - Rocket science for dummies (electro/indie)
Silversun Pickups - Swoon (indie/rock)
Narcotic fields - Erase (trip-hop/electronica)
Diana Krall - Quiet Nights (jazz)
Madeleine Peyroux - Bare Bones (jazz/blues)
PJ Harvey & John Parish - A Woman A Man Walked By (alternative/indie)
Röyksopp - Junior (electronica)
Metric - Fantasies (indie/rock)
Minus 8 - Slow Motion (electronica/downtempo)
Zwicker - Songs Of Lucid Dreamers (electronica)
Alif Tree - Clockwork (nujazz/trip-hop)
Mistabishi - Drop (d'n'b, dub)
Archive - Controlling Crowds (rock/electronica)
Bat For Lashes - Two Suns (alternative/rock)
Yeah Yeah Yeahs - It's Blitz (indie)
The Honey Trees - Wake The Earth (indie)

Únorově zimní kultura

(AKTUALIZOVÁNO!)
Většinou si nikdy nikam nepíšu, co, kde a jaký koncert jsem navštívila, ale letošní únor byl docela pestrý. A březen bude neméně tak. Ačkoliv žánrová hudba skorojarního měsíce šla občas mimo mě, kulturní obohacení přišlo plnými doušky. Diplomka, jejíž odevzdání se nějak neúprosně blíží, ještě ani moc netuší, že se odevzdat má... hanba mi!

4.2. - Richard Bona & Steve Gadd & Sylvain Luc (LMB) (foto, text)
8.2. - Jiří Kalous Trio (Radio Wave) (foto)
10.2. - Ska-P (Tesla Aréna) (foto, text)
11.2. - Fred Wesley (LMB) (foto, text)
14.2. - Drama Jacqua (Hala C, Freeze Turbulence) (video)
16.2. - Sorgente (Roxy) (foto)
17.2. - Digitonal (Palác Akropolis) (foto, text)
18.2. - Pavel Kaczmatczyk Quartet (Polské velvyslanectví)
25.2. - Tony Allen Afrobeat Orchestra (Palác Akropolis) (foto, text)
All pics taken by Nicky, only Digitonal by dlou_han aka DJ Tall.

Na speciální žádost Yshish :) - koncerty, na které se chystám v březnu:
2.3. - Jiří Kalous Trio feat. M. Hloucal (tp) (Literární kavárna) - foto
6.3. - Sato-San To (Bondy Bar) - foto, text
12.3. - Jon Kennedy & DJ Tall (Roxy) - foto, text
15.3. - Avishai Cohen (Akropole) - foto, text
18.3. - Toxique (Divadlo Dobeška) - foto
19.3. - Nana Zorin (Rock Café)
21.3. - Laurent Garnier (Akropole) - foto, text
24.3. - Laura a její tygři (LMB)
30.3. - Jojo Mayer & Nerve (Agharta)
31.3. - Jana Lota (Akropole)

Řekni mi, kdo jsi, a já Ti vygoogluju, jaký jsi...

Stejně jako hudbu řadíme do žánrových a stylových škatulek, tak podobným způsobem strkáme lidi kolem nás, známé i neznámé, příbuzné a kamarády do podobných kategorií se štítky seřazené podle oblíbenosti, sympatií nebo společných zájmů.
Příbuzné si nevybereme a ačkoliv nám jsou více či méně sympatičtí (potažmo nesympatičtí), rezervujeme pro ně speciální šuplík, jehož inventura je nemožná. Naopak ostatní přihrádky, v jejichž útrobách se přetlačují známí, kamarádi či užší přátelé, neustále prohrabujeme a dáváme jim čím dál specifičtější charakteristiky a štítky. Jenže nakolik jsou tyhle nálepky spravedlivé nebo pravdivé? Objektivita se hledá pod elektronickým mikroskopem, a kritérií, podle kterých přestrkáváme lidi jako loutky z jedné charakterové krabice do druhé a naopak, je víc než dost.
Přestože feminismus je u nás pasé a genderová studia se stále snaží o zrovnoprávnění obou pohlaví, první kritérium, který zformuje náš úsudek o dané osobě, je stále to, do jakého pohlaví se daná bytost zařazuje. Unisexová komunikace ještě stále neexistuje (bohudík), a tak už jen dle rodového zařazení se proměňuje i vztah, resp. přístup k této osobě.
Každý člověk si s sebou táhne celým svým životem svou kulturu, zvyklost, přesvědčení, tradici. A právě tím, v co věří, nebo co vyznává, se předem nevědomě nechá zařadit do námi navržené škatule. A neříkejme, že ne!
Například můj apriorní odpor ke skapunku a jeho kultuře se ještě zintenzívnil návštěvou koncertu kapely Ska-P a přestože vyznavači této kultury mohou být nositeli nadprůměrného IQ, nikdy nebudu mít pravděpodobně ani chuť to zjišťovat. Podobným způsobem ostatní takto determinujeme, odsuzujeme či nadřazujeme je jen díky tomu, že (ne)vyznávají, (ne)vysílají nebo (ne)chovají podobný vkus/nevkus/přesvědčení atp. jako my sami.
Ačkoliv se můžeme snažit být sebeobjektivnějšími při posuzování druhých lidí, nikdy se nám nepodaří opravdová objektivní objektivita. Zvlášť v době internetu, kde na sebe prozrazujeme i to, co na nás vrhá buď dobré, či špatné světlo. Jenže nakolik to je pravda a co je vlastně řečeno mezi řádky?
Život je hodně krátký na to, aby se lidská segregace dotahovala do detailů a vázala na jednotlivou relevantnost mezilidských vztahů. To důležité je přece očím neviditelné, a tak i to, co o ostatních vyšťouráme v internetových hromádkách, nevylučuje to, že v opravdové realitě je to úplně jinak...

Who Knows Where the Time Goes

Oklepala jsem se z prvních českých zážitků, probudila se do nově slastné reality, ale zároveň si uvědomila, jaký jiný rub realita má. Osamostatnění se je krásná věc. Vše je dle vlastního scénáře a dle vlastní dramaturgie. Toužíme být dospělými a přitom se chceme stále někam vracet. Nové zařizování a těšení se z nového pražského života se vykompenzovává dynamičtějším a náročnějším pracovním oháněním se, vysedávání u laptopu s touhou neustále rozřeďovat a natahovat řádky diplomky je pravidelně přerušováno prací jinou, večerní kulturní zážitky už nemají punc ojedinělosti, pokud hned po příchodu domů víte, že prostě něco o tom musíte napsat. Ovšem zbytek volného času velice rádi dáváte tomu, který ho dává rád i vám...
Čas jsou peníze. Život je tvrdý. Motta dne se už stávají klišé a jediným řešením, jak se z toho všeho nezbláznit, je neustále myslet optimisticky (beztak se najdou ti, kteří vám ten optimismus omlátí o hlavu).
Neustále mám na mysli to, jak si ten život vychutnat. Prostě si životně zadebužírovat ;)...

Motivační vyprahlost a černý opar na hudební duši

Není to ani krize dospělého věku jako spíš obsahová a motivační vyprahlost a naopak informační přesycenost. Pocit bezcennosti se zvyšuje s každým dnem a s každým přečteným článkem. Nač studovat muzikologii a věřit v to, že čas analytického a fundovanějšího náhledu na svět hudby příjde, že příjde i prostor pro sebezdokonalování... Namísto toho se na nás hrnou ze všech stran články o hudbě a ani sebelepší a sebekvalitnější pádlo nám nedává naději o bezpečném překonání této laviny slov. Nechávám se obrušovat do čtivé a tolik vyžadované jednoduchosti a násilně zapomínám to, v čem tkvěla základna mých studií.

Zamáčknout slzu a snažit se propasírovat náhled muzikologa, nebo se smířit s tím, že všichni, kteří nejsou hluší, mají přistup k internetu, umějí psát alespoň dvěma prsty se stanou autory hudebních recenzí, studií a reportů?

Smutek a bezmocnost střídá utopická snaha o vybudování si vlastního okruhu čtenářů a polí svých myšlenek.

Když se v druhé polovině dvacátého století skladatelé sami sebe ptali, kdo je bude posluchat, tohle století se spíše zabývá inverzní otázkou - kdo bude tohle všechno vlastně číst...?

Back To Black, Back To Czech

From Galway, West Coast, Ireland

Konec jedné krásné éry, plné neskutečně krásných přátelství a známostí, dojmů ze stále zeleného ostrova a chutí irského cideru a Guinnesse na jazykových papilách. Nucená orientace na chladnou povahu Čechů a ještě chladnější počasí. Nastolení reality. Stěhování. Práce. Diplomka. Státnice. Jak nádherně vyhlížející budoucnost!

Čím víc člověk cestuje, tím víc si uvědomuje, jak se přibližuje roli psu - nelpí na místě, zemi nebo přístřeší, ale na lidech, jak moc mu záleží na tom, kdo je stále ještě přítel a kdo už je jen známý. A nakolik je své rodné zemi věrný. Nic nemá hranice a sladkost svobody je ztrpčena omezeností společnosti a financí.

Jsem zpět a možná ne na dlouho. Zaječí úmysly za hranice země, jež je stále ještě bez Eura, vzrůstají. Ale i ten čas, který tu budu, chci využít na plno. Carpe Diem. Žijeme jen jednou a je ještě tolik krás, které jsme nepoznali...

Obrázkové vzpomínky z posledních dnů na smaragdovém ostrově:

From Stereolab, Tripod, Dublin

From Joan As PoliceWoman, The Button Factory, Dublin

From The Dandy Warhols, Tripod, Dublin

From Last moments in Maynooth together

From Last moments in Maynooth together

From Last moments in Maynooth together

From Last moments in Maynooth together

From Galway, West Coast, Ireland

From Galway, West Coast, Ireland

P.S. Ale i tak se moc těším na ty, kteří tu pro mě zůstali, kteří si mě ještě stále pamatují a chtějí pamatovat...
Pics by Nicky & Florian & Anndrew

Prvenství posledního poprvé

Všechno je jednou poprvé. Máme pořád tu ohromnou výsadu a možnost vymýšlet a realizovat to, co je pro nás poprvé. Jen záleží na nás, zda toho "poprvé" jsme se dopustili chtěně či nechtěně. Kolik "poprvé" jsme zažili v našem životě a kolik jich ještě nastřádáme. Jen za poslední 4 dny bylo mých poprvé nějak hodně...

Poprvé jsem byla v severním Irsku, v Belfastu a na severním pobřeží; poprvé jsem si za celou dobu, co jsem tady v Irsku, uvědomila, jak moc mi záleží na přátelích a jak moc potřebují mě a já je; poprvé se snažím pracovat intenzivně (protože jinak tady nestihnu udělat zkoušky a jiné "drobné" úkoly, které zabírají většinou více jak 15hodin čistého času); poprvé v životě jsem použila pepřový sprej v centru nočního Dublinu; poprvé jsem viděla naživo (a konečně) Róisín Murphy; poprvé budu trávit Vánoce bez přítomnosti rodiny a mimo ČR; poprvé se těším na konec pobytu z různých důvodů; poprvé se naopak netěším na to, co mě čeká po skončení pobytu; poprvé si říkám, jaké by to bylo podruhé a poprvé píšu o tom, jak moc je život krátký a plný zbytečných iluzí, deziluzí a naprosto zbytečných malicherností.

Možná bychom si měli sami určit, kolik "poprvé" chceme zažívat a nakolik si toho budeme vážit...

...a já naposledy říkám, že svých "poprvé" se nechci nikdy vzdát...

From Belfast, Northern Ireland, UK

From Belfast, Northern Ireland, UK

From Belfast, Northern Ireland, UK

From Belfast, Northern Ireland, UK

From Giant's Cause Way, West of Northern Ireland

From Róisín Murphy, Olympia Theatre, Dublin

From Róisín Murphy, Olympia Theatre, Dublin

Pics take by Nicky& Steffi & Michael Cooper

I když nic neslyším, poslouchám

Každý náš život je vnořen do změti a havěti různorodých zvuků a hluků. Hudební smog se pasuje do hlavní role nového věku. Ale zapomínáme na jednu věc, která je na hudbě nejlepší. Je to to ticho, které po ní následuje nebo které se stává hlavní náplní hudební skladby. A dokonce o třech částech...
Jakým jiným uměním se dá vyslovit "nic" a přitom sdělit to podstatné?

John Cage - 4'33' pro klavír (1952)

Life Is Too Short To Drink Bad Wine

From Kilkenny

Uplynuly tři roky od doby, kdy jsem se rozhodla totálně rezignovat na sledování televizního přijímače. Neznám nejnovější seriály, nejnovější reklamy a nové moderátory s uměle americkým úsměvem. Prostě nic! A věřte, že s ignorací zářící obrazovky se dá dobře žít.

Ovšem žádné pochvaly, ani obdivuhodná poplácání prosím. Hrdost je totiž zastřena sledováním jiné zářící obrazovky, monitoru. Jak jinak. Interaktivita laptopu překryla pasivní strnulé zírání na pohybující se objekty a nastolila neopominutelný nešvar moderní doby. "Svět se mění a my s ním." "Když miluješ, není co řešit." "Image je na nic, následuj instinkt." "Pravda je někde venku."... Tolik pravd, které nám vtiskla zlatá televize...

Ale život naštěstí neprobíhá v elektronkách nebo digitálních signálech. I když v tuhle chvíli by se mi moc hodila funkce "rewind" nebo "forward"... Reálné události posledních dnů by nebyly z obrazovky tak záživné. Koncert Herbieho Hancocka, výlet do středního Irska a večírek v mém bytě, který se zvrhl v mega párty o 60 lidech, a pak nečekaná návštěva security guide, která nám dala důvod se přemístit do místního klubu.

Ale jinak tu opravdu studuju :).

From Irish Parties

From Herbie Hancock, Tripod, Dublin

From Herbie Hancock, Tripod, Dublin

From Herbie Hancock, Tripod, Dublin

From Kilkenny

From Irish Parties

Pics by Eli, Nicky & Romain.

Svět na dlani a duše v kaviáru

Technika sice zkracuje vzdálenosti, ale nesbližuje. Smutná skutečnost v technickém věku. Patřím patrně do poslední generace, která zažila dětství a ranou pubertu bez McDonaldů a KFC, bez mobilů, internetu, mikrovlnek a MP3 přehrávačů a jak bylo taky krásně.

Kolik času jsem trávila s těmi, se kterými jsem si měla OPRAVDU co říct, a kolikrát jsem si natáčela na prst šňůru od pevné linky při nekonečném telefonování s těmi, se kterými jsem si chtěla OPRAVDU něco říct. Strach a zvědavost, zda druhý konec linky OPRAVDU vezme ten, jehož hlas chceme slyšet, jsou zařazeny do muzea zážitků, které nikdo nenavštěvuje. Svět se zrychluje. Svět se zmenšuje. Ale kaleidoskop skutečných přátel mizí pod drobnohledem.

O všech víte skoro vše, kdykoliv vás může kdokoliv zastihnout, "proskypovat" miliony hodin (a přitom si natáčet na prst šňůru od mikrofonu), napsat tři kila zpráv a blogových příspěvků. Přesto instantní informativnost je tak nehodnotná. Nepohladí vás, nedá vám možnost číst mezi tóny intonace nebo vstřebávat charisma.

Jsme otroci technických vymožeností a zapomínáme na skutečnost v nekybernetickém prostoru. Doba radostí z obdrženého dopisu, nečekané návštěvy nebo nekonečných hovorů po telefonických drátech se nikdy nevrátí. Ale děkuju, že jsem ji mohla zažít...

Irské zdravotnictví na vlastní kůži

Když už si člověk myslí, že sebezocelování zvládá, život zařadí na další rychlost. Ležení v posteli prokládané nočními obavami o své zdraví a touha ráno se probudit. Několikrát za noc se vzbudit nedostatkem vzduchu, jehož průchod zabraňují snad všechny mandle a uzliny, které člověk v krku má, je nepříliš příjemná zkouška toho, jak moc máte svůj život rádi.

Tělo si vynutilo přestávku. Proto slibuji, že se už budu chovat k němu zdvořile a s láskou. Pracovní činnost omezím na dobu nutnou a neodkladnou. A budu spát už více jak 5 hodin denně. Jen mě prosím angíno měj taky ráda. Snížení energetického příjmu na minimum se přežít dá, otevírat ústa jen na vydání jakéhokoliv zvuku a dokázat tak, že ještě žiju, přijmu také, ale ještě několikrát se chci vzbudit a neobávat se nočního zadušení...

Děkuji.

Amen.

Vlna, kterou strhne hlavní proud?

Bohužel mi v současné době náleží jen přihlížet tomu, co se děje v ČR, zejména na Radiu Wave, resp. kolem něj. Nemůžu jinak bojovat za rádio, jehož prostředí a práce v něm mi nějak přirostla k srdci a baví mne, než jen skrze internetové kanály. Těm, kteří se zúčastnili úterní demonstrace děkuji, a věřím, že dokážeme dokázat, že NEbudoucnost národa je nejen v alternativním zaměření.

Sledování výsledků ze zasedání Rady pro ČRo ve mně vyvolává stejné reakce jako sledovat humor v seriálu Monthy Python. Ovšem v tomto případě nevím, zda je to opravdu k smíchu, nebo k pláči. Slyšet nařknutí, že rádio šíří fašismus, a to jen z překladu textu (mimochodem ne zcela přesného) písně Swastika Eyes od Primal Scream, přímo z úst programového ředitele ČRo Leonardo Richarda Medka a hned následně se nechat nedobrovolně zařadit mezi menšinové alternativní skupiny posluchačů, potažmo reportérů tohoto rádia, pro něž není v budoucnu českého národa místo, je smutné. Zvlášť proto, že už i tak Radio Wave bylo handicapováno a nuceně vyřazeno z analogových rádií u nás a muselo přejít na digitální signál. Co vyřeší to, že se pan Medek za svůj výrok omluví, ale za své jednání nehodlá odstoupit? Problémy, které vytváří Rada na adresu Radia Wave, nevznikají poprvé, tudíž pokračování či opětné zametení po kobereček přinese hromadnou výpověď nás všech na Rádiu Wave, ovšem nevyřeší reálně vůbec nic. Budoucnost národa by měl náležet právě nám mladým a nikoliv těm, kteří ani nedokáží samostatně přeložit text jedné písně, natož jí rozumět. Nikomu ale logicky k této kauze nevadí, že Radiožurnál několikrát denně zařazuje do playlistu Daniela Landu či jiné kontroverzní autory.

Menšinový žánr je menšinovým proto, že nevyhledává konzumní zacházení, nesnaží se zalíbit se všem posluchačům, či se nějak podbízet, neuznává hudební prvky charakteristické pro hudbu mainstreamu. Menšinový žánr přece neznamená, že své příznivce nachází jen v menšinách!

Nejsem zastáncem budovatelských pokřiků, ale protestujme proti způsobu jednání Rady ČRo a bojujme za alternativní rádia obecně v Česku. Je mi až stydno za mediální /rozhlasové/ prostředí u nás, zvlášť když má člověk srovnání.

Na 11. listopad se připravuje koncert v Roxy, na kterém se také zveřejní oficiální protestní text. Ohlas na kauzu Radio Wave je více než menšinový (jen v jistých ohledech nepříliš efektivní): coververze výše uvedené písně Swastica Eyes, založení protestní skupiny na Facebooku, demonstrace, vznik webových stránek pro odstoupení Rady a podpory mladé budoucnosti (zde nebo zde) a nespočet novinových článků (například zde).

Nebo jste snad příznivci klasického mainstreamu a nejste proti formování dramaturgického plánu rádií "shora"??

Petice pro odstoupení předsedy Rady.

Krize mladého věku

I don't understand czech - please translate it!

Blíží se konec října. Stále časový posun o hodinu zpět, stále ten pocit, že den má maximálně 10 hodin a já stíhám jen třetinu toho, co stíhat chci a potřebuju. Představy o tom, jak tady napíšu v klidu diplomku, se pomalu rozmazávají, přesto podstata takového fleku zůstává. Společenské sessions jsem zredukovala na pro mě neobvyklý jen jeden (!) den v týdnu. A FAKT nelelkuju. Kromě povinností do školy, které se rozmnožují rychleji než je stačím registrovat, ještě stále honím po nocích práci pro rádio, ŽuŽu a pro nově zřízený projekt Rock&Pop.cz. Pro mě to znamená celodenní, resp. noční vysedávání na prdelce, shánění a posuzování nové hudby a kde se co (zejména tady v Irelandu) šustne. A když už se něco šustne, nastupuju s mikrofonem, diktafonem, propiskou a blokem v ruce, abych vše zaznamenala a zase si sedla na jistou část těla a opět psala a psala. Tlapky otlačené od klávesnice. K tomu přibyl ještě další nešvar - pokrmové aktivity probíhají před notebookem (pokud ne přímo na něm) a mezi sousty upravuju své napsané texty. Oscara za můj lifestyle...

Příští týden oficiální studijní volno. A mě čeká pod lupou nalézt polorozmazaný flek mých představ o diplomce, sepsání dalších recenzí, vypocení esejí v angličtině na nejhorší témata, návštěvy koncertů (tentokrát Aimee Mann, North Strand Klezmer Band a Okkervil River) a zase další repra z nich. Pak ještě několik narozeninových párty (samozřejmě jen jedna do týdne :), koncert Herbieho Hancocka, Lykke Li a klasická hudba v National Hall. Hurá hurá! Jen se z toho nezbláznit...

Nejsmutnější na tom je, že už nikdy se nevrátí čas studentských let, kolejních bezstarostných (a bujarých) akcí, chození za školu a víkendové návraty do hnízda k rodičům. Jen ranní kocoviny a morální povinnosti v mozkových vrstvách zůstaly .

Možná stárnu, nebo až moc se ženu za skutečnou dospělostí. Přitom doufám v to, že ještě příjde ten den plný puberťácké bezstarostnosti...

01 - Maynooth, South Campus, Rhetoric House

02 - Maynooth, South Campus, St. Joseph's Square

03 - Maynooth, North Campus, My Village Apartments

04 - Apartments Party, Anja & Sophiane & Me

05 - Party at my place

Pics taken by Nicky & Haran

Enmesh The Time Or I Will Cry!

Why is the time running so fast? Could this week really take seven days?! I am in Ireland a month already & can't count the hours spent here but the experiences divide by weeks. It never equals zero or negative number. To overtake more than I am able to carry is still my faithful neighbour. We will see how strong I am.

Why do I want to spend in one hour as much adventures as it's possible and which would take more that three hours? And want to spend more money than I am able to earn? Simply feminity. I am never satisfied. But that's the only one thing that hurry me along.

I needed to switch my busy brain off, draw a deep breathe of new power, recognize what I really want (and what is unnecessary) and found out the sense of Facebook :).

The more I explore new things, places & people the more don't put czech "reality" back again. And on the contrary I miss it!

Alone 78 days and I am back in CZ. Is it too short or long time?

Pics of this week:

01

02 - Howth

03 - my neighbours near my apartment :)

04 - Howth

05 - Howth Harbour

06 - Glendalough


07 - Eli & Daniela & Me by Upper Lake, Glendalough

08 - from left: Anja & Eli & Me & Denisa & Daniela

09 - Upper Lake, Glendalough

10 - drummer Andrew & Me, Howth

Pics taken by: Nicky, Andrew, some foreigners...

My Eyes Widely Open...To Be Closer

I se zavřenýma očima se dá prozřít. Objevit kousek světa skrze to, co není vidět. Uvědomit si nezřídka přikládanou důležitost povrchních vjemů, jež jsou tak nestálé a pomíjivé. Přesto nikdy se nepřestanu dívat se lidem do očí. Ty řeknou o charakteru člověka mnohem víc než slova, pověst či vůně. Záleží na barvě? Záleží na tvaru? Záleží hlavně na tom, co se z nich dá vyčíst...nejlépe pocit mezi řádky plytce vyřčených slov, nebo těch slov, kterým vůbec nerozumím...

Čím déle jsem mimo ČR, tím více si uvědomuju, jaký svět plný fabulací a svědomitých snů jsem si vytvořila. Snít o realitě je mnohem snazší než žít sen. A já se vždycky pokouším o tu nejnesnadnější cestu. Čekám na příběh jménem Titanic, doufám v průzračnost svých idejí nebo v restart tohoto programu...? Ne! Chci jít tím směrem, kterým šlapu, a děkuju za všechny nenahodilé náhody, které mi stojí v cestě. Jsou totiž to nejsladší, co život může přinést, jinak by byla realita s hranami skutečnosti tak fádní.

"Správně vidíme srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné..."

The hundreds of colourful patterns of thread laid out on...

The next week is over. 168 hours and only 28 hours of sleeping. Life is so short not to live it.
It's wasting my time to write the semester's started. However I hope my aim at all is going to be satisfied and nobody will be hurt within it. I am looking forward my new seminars which sound so cool - Music Programming, Software Sound Synthesis, Computer Music...
I should write my thesis here. No time, no line, no taste. Who'd expect it!
Registration & bureaucratic activities are behind me and new space of other principle is waiting 4 filling.

Ireland is really green, grass is greener & weather's been sunny. Maybe the automn is coming soon and these few days were only blessing of new power for living here.
Who knows. But! - our trip in Bray & Dún Laoghaire was successful & concert of Amanda Palmer (The Dresden Dolls) in Dublin as well!

I love this place & possible a part of my czech memories will come to me here to make them real!

Let me surprised.

Ve zkratce pro anglické analfabety: Mám se tu sqele, počasí sem tam slunečné, plný batoh zážitků, díky nimž je mé nevyspání o to kvalitnější. Začátek semestru jsem dokonce začala registrovat a těším se na nové předměty typu Nahrávání a mixování hudby v laboratořích, Skládání počítačové elektronické hudby, Hudební programování atp.

Výlet na východní pobřeží a zamávání Walesu na irské pláži a koncert Amandy Palmer v dublinském The Academy bylo hlavní náplní tohoto už i tak nabitého týdne (pominu-li nekonečné nahrávání recenze v mém minipokojíčku pro Radio Wave díky neustále probíhajícím večírkům ve zdejším campusu). Hurá, ještě žiju a jediné mé setkávání se s češtinou je občasné vysedávání i kytky (ICQ) :).

P.S. Ještě stále hledám toho onoho sponzora, takže na přání bez problémů a ráda sdělím nejen své telefonní číslo, ale také neméně důležité číslo účtu. Přeci jen ta limonáda, kterou tady nazývají "Guinness", stojí v přepočtu na tvrdou českou měnu více jak stovku a pitný režim se nemá zanedbávat.


"Watching a pony" group - Daniela & Florian & Anja & Me

From Dún Laoghaire & Bray, Ireland

Koncert Amandy Palmer From Amanda Palmer's Concert, Dublin, The Academy

Amanda Palmer - Guitar Hero (The Academy, Dublin, 27th Sept. 2008)

Video & all pictures've been taken by Nicky.

Take Some Wine & Let's Go To Park! :)

Dublin, Sunset on River Liffey, Photo by Nicky

I am aware of being dependent on weather. Maybe choosing Ireland has been very very drastic way how to find out my own possibilities, skills & buoyancy. Who cares?! The only thing I know is that I led my way of life through wrong crossing, although it had seemed as a shortcut. What’s more, possibly I was using a good-for-nothing map.
However, grass is greener, people are nicer & everything is more expensive. But – who wants to escape without life payment?

I love new places, new people & new reasons for philosophize. And try not to think about what I miss.

Although the indian summer is over, don't let do things what we don't want to. Take wine & let's go to park...make some noise & take delight in life or whatever!

Btw.: I'm not here for relaxing, so interview with Sato-San To is here, pictures are here, and the others will come soon :)

Dublin plný bublin

Konec víkendu, konec srandy. Přesouvám se z Dublinu do Maynooth. A i přesto, že jsem na smaragdovém ostrově teprve něco přes 60 hodin, zážitků je dostatek.

Výlez z letiště před irskou realitu byl lehce kritický a irská vlastnost "pospíchej pomalu" mě naopak urychleně doháněla k šílenství. Skóre si ale Irové srovnali svou snahou pomáhat (poznatek první).

První den příjezdu byl náročný a paradoxní - hned po procitnutí na dublinském slunci mě oslovil nějaký mladík. Pak se z něj vyklubal Ondra, bubeník z Plzně, díky němuž první otřes z chaosu byl příjemnější. Usednu do busu a na sedačce přede mnou mladší sestra bývalé spolužačky z gymplu. (ne)Náhoda. Večerní uvítání v sharehouse u kamarádky, která mi dočasně poskytuje azyl, bylo v podobě Pokerparty a posléze se konal přesun na irskou disco v Radio City, hned v centru, vedle Connoly Station. Mužský v Irsku (nikoliv Irové) jsou neskuteční baliči. Sednout si na barovou židli a pookřávat po nadlidském výkonu na parketu je jasnou výzvou k lovu (poznatek druhý).

Irské počasí je ještě horší než jsem předpokládala (poznatek třetí). Včera v tílku a ve slunečních brýlích, dnes v pěti svetrech, ponožkách o třech vrstvách, s rýmou a bolestí hlavy (nebo že by to byl následek párty?)

Každopádně poznatek čtvrtý a neměnný - jsem tu a chci tu zůstat (alespoň do konce prosince). Našly se už totiž věci (a lidi), kvůli kterým se důvod pobytu dá najít zatím velmi lehce.

Photos here.

The Temple Bar

The Soccer Fest