I když nic neslyším, poslouchám

Každý náš život je vnořen do změti a havěti různorodých zvuků a hluků. Hudební smog se pasuje do hlavní role nového věku. Ale zapomínáme na jednu věc, která je na hudbě nejlepší. Je to to ticho, které po ní následuje nebo které se stává hlavní náplní hudební skladby. A dokonce o třech částech...
Jakým jiným uměním se dá vyslovit "nic" a přitom sdělit to podstatné?

John Cage - 4'33' pro klavír (1952)

Life Is Too Short To Drink Bad Wine

From Kilkenny

Uplynuly tři roky od doby, kdy jsem se rozhodla totálně rezignovat na sledování televizního přijímače. Neznám nejnovější seriály, nejnovější reklamy a nové moderátory s uměle americkým úsměvem. Prostě nic! A věřte, že s ignorací zářící obrazovky se dá dobře žít.

Ovšem žádné pochvaly, ani obdivuhodná poplácání prosím. Hrdost je totiž zastřena sledováním jiné zářící obrazovky, monitoru. Jak jinak. Interaktivita laptopu překryla pasivní strnulé zírání na pohybující se objekty a nastolila neopominutelný nešvar moderní doby. "Svět se mění a my s ním." "Když miluješ, není co řešit." "Image je na nic, následuj instinkt." "Pravda je někde venku."... Tolik pravd, které nám vtiskla zlatá televize...

Ale život naštěstí neprobíhá v elektronkách nebo digitálních signálech. I když v tuhle chvíli by se mi moc hodila funkce "rewind" nebo "forward"... Reálné události posledních dnů by nebyly z obrazovky tak záživné. Koncert Herbieho Hancocka, výlet do středního Irska a večírek v mém bytě, který se zvrhl v mega párty o 60 lidech, a pak nečekaná návštěva security guide, která nám dala důvod se přemístit do místního klubu.

Ale jinak tu opravdu studuju :).

From Irish Parties

From Herbie Hancock, Tripod, Dublin

From Herbie Hancock, Tripod, Dublin

From Herbie Hancock, Tripod, Dublin

From Kilkenny

From Irish Parties

Pics by Eli, Nicky & Romain.

Svět na dlani a duše v kaviáru

Technika sice zkracuje vzdálenosti, ale nesbližuje. Smutná skutečnost v technickém věku. Patřím patrně do poslední generace, která zažila dětství a ranou pubertu bez McDonaldů a KFC, bez mobilů, internetu, mikrovlnek a MP3 přehrávačů a jak bylo taky krásně.

Kolik času jsem trávila s těmi, se kterými jsem si měla OPRAVDU co říct, a kolikrát jsem si natáčela na prst šňůru od pevné linky při nekonečném telefonování s těmi, se kterými jsem si chtěla OPRAVDU něco říct. Strach a zvědavost, zda druhý konec linky OPRAVDU vezme ten, jehož hlas chceme slyšet, jsou zařazeny do muzea zážitků, které nikdo nenavštěvuje. Svět se zrychluje. Svět se zmenšuje. Ale kaleidoskop skutečných přátel mizí pod drobnohledem.

O všech víte skoro vše, kdykoliv vás může kdokoliv zastihnout, "proskypovat" miliony hodin (a přitom si natáčet na prst šňůru od mikrofonu), napsat tři kila zpráv a blogových příspěvků. Přesto instantní informativnost je tak nehodnotná. Nepohladí vás, nedá vám možnost číst mezi tóny intonace nebo vstřebávat charisma.

Jsme otroci technických vymožeností a zapomínáme na skutečnost v nekybernetickém prostoru. Doba radostí z obdrženého dopisu, nečekané návštěvy nebo nekonečných hovorů po telefonických drátech se nikdy nevrátí. Ale děkuju, že jsem ji mohla zažít...

Irské zdravotnictví na vlastní kůži

Když už si člověk myslí, že sebezocelování zvládá, život zařadí na další rychlost. Ležení v posteli prokládané nočními obavami o své zdraví a touha ráno se probudit. Několikrát za noc se vzbudit nedostatkem vzduchu, jehož průchod zabraňují snad všechny mandle a uzliny, které člověk v krku má, je nepříliš příjemná zkouška toho, jak moc máte svůj život rádi.

Tělo si vynutilo přestávku. Proto slibuji, že se už budu chovat k němu zdvořile a s láskou. Pracovní činnost omezím na dobu nutnou a neodkladnou. A budu spát už více jak 5 hodin denně. Jen mě prosím angíno měj taky ráda. Snížení energetického příjmu na minimum se přežít dá, otevírat ústa jen na vydání jakéhokoliv zvuku a dokázat tak, že ještě žiju, přijmu také, ale ještě několikrát se chci vzbudit a neobávat se nočního zadušení...

Děkuji.

Amen.