Lost In The Ashes Of Time

Říká se, že astronomický čas je jedinou spravedlností na světě. Pravda. Ovšem ubíhající čas uvnitř každého z nás je jiný.

V Kanadě jsem už týden. Celkem 7 dní, jejichž trvání probíhá ve zcela jiné dimenzi. Tisíc zážitků, sto zkušeností, desítky projetých, prošlapaných a zhlédnutých míst a pár reminiscenčních vzpomínek. To vše se dá stihnout za sedm dní. Čas vše vyléčí. - Houby! Ani ta spravedlnost není opravdicky spravedlivá...

Pětimilionové Toronto je ovšem nádherné. Kam se hrabe ušmudlaná milionová Praha (sakra to bude pěkně drsný návrat :-). Všude milí lidé, víceméně samí Jamajčani, černoši, míšenci, Číňani, Filipíňani, Indové, Thajci a Italové, takže já jsem tady skoro jako bělošská zrzavá rarita do muzea. Kosmopolitní populace nese s sebou i výhody - pestrost obchodů a kuchyní. Tak ochutnávám celý svět, aniž bych opustila město (a už mi konečně nepadají kalhoty ;-).

Nejíst a nenakupovat tu prostě nejde - elektronika, jídlo, hygienické a zdravotnické potřeby, oblečení a boty jsou tu DOST levné (i ta česká klávesnice se tu dá sehnat :-), takže už teď vím, že s jedním kufrem, se kterým jsem přijela, určitě neodjedu :-D. Prostě jsem typická ženská na výletě :-).

Je vše moc idylické na to, aby to trvalo dlouho (jako ostatně všechno), ale už teď mě straší příjezd do ČR - hned druhý den po příletu nástup do nové práce a vidina nulového odpočinku. Ale i to se dá přežít, resp. musí.

A ještě jedna věc mě děsí - jak zvládnu příští rok: studium (ethno)musicology v Irsku a zároveň Gender Studies na UK v Praze, kam mě fakt přijali (hurá!!!). Asi bych se měla minimálně rozdvojit.

Jo a jelikož mě už nebaví posílat dotazujícím se jednotlivcům fotky z cest, vyslyšela jsem jejich prosby a zde nějaké zveřejňuji :-). Je to sice asi jedna čtyřistapadesátina ze všech PROZATÍM nafocených, ale pro představu jsou dostačující:

1 - CN Tower

2 - American Niagara Falls 3 - Canadian Niagara Falls 4 - Canadian Niagara Falls behind me 5 - Concert Of Melanie C /The Pride Week/
6 - The City Hall Of Toronto
7 - CN Tower
8 - Parliament
9 - China Town In Toronto
10 - View Of Toronto From CN Tower
11 - View Of Toronto From CN Tower

12 - Elm Street

13 - The Nathan Phillips Square 14 - Toronto Jazz Festival (from 20th to 29th June) 15 - Famous Toronto Eaten Centre 16 - Harbour Front 17 - In the Pool On the Roof and Under the Sky

18 - Policeman

19 - Skywalk Towards the CN Tower

20 - On Toronto Island Park

The Time Takes Too Much Time...Fortunately!

The longest, 30-hour-long day I've spend in a plane. Even my plans were completely different than reality - jazz concert and interview with Maceo Parker I've missed because of delay and my closest wish was at rest in bed. The challenge of progress came off. But another will come around. I stand in hope of it!
The biggest and the most populous Canadian city, Toronto, surprised me - fresh air, cleaned streets, lots of monuments, friendly and lovable people (and handsome men ;-)...

Yesterday the trip around the city, today CN Tower, tomorrow Niagara Falls and Ottawa...
Perhaps I will outstay here. Who wouldn't be without me? ;-)...

P.S. I apologize for english article, but there is no czech key-board and according to headline is more suitable. So that way!

Děje se toho tolik, že se neděje nic!

Pátek třináctého. Symbolické. Dnes spánek více jak pětihodinový, konečně po měsíci. Jaký luxus. Jen kdyby se moje kočka trochu uskromnila a nechala mi aspoň půlku postele k obývání a pes v noci neštěkal na každého kolemjdoucího (ježka).

Při večerním umělém světle v zrcadle počítám opět nové vrásky únavy, sbírám odvahu k novým začátkům a hned vzápětí otevírám posledního symbolického Draka. Jak příjemné je bydlet mimo civilizovanější svět, moci se projít po čerstvě posekané trávě bosou nohou, chytat měsíční světlo do vláken noční košile, uvelebit se v hamace pověšené na odkvetlé jabloni, pozorovat hvězdné nebe nade mnou s (ne)mravním zákonem ve mně a hladit psa u nohou. Nebo ráno si do snídaňového přídělu natrhat čerstvé jahody a udělat čaj z bylinek ze záhonku. Nikdy jsem si neuvědomila, kolik doposud nedocenitelného potenciálu skrývá domácí prostředí. To, které jsem si za posledních pět let absolutně neužila a na kterém jsem trávila téměř každý volný víkend prací. Kdo nezažil život u baráku, neví, o co přichází, a to jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu. Lázně hadr! Balzám na churavou duši!

Nesnáším nostalgii a přeci se jí bráním marně. Své "ohlédnu-li se, zahynu" šibalsky přetvářím - neohlížím se, jdu vpřed pozpátku. Na každém začátku je dobré to, že něco krásného končí. Tedy pardon, samozřejmě obráceně!...

...právě strhávám zpětná zrcátka, těším se na další dobrodružný horizont a nové kroky životem - balící adrenalin, let tam i zpět přes oceán, zařizování prázdninového bytu ve stověžatém městě, sem tam nějaký festival a akce, práce, práce, práce, svatba mé další kamarádky, bouřlivé uvítání nejkamarádky po jejím ročním pobytu v Manchesteru a těšení se na společné bydlení ;-).

Už jen v průběhu psaní tohoto příspěvku se snažím dívat se na svět optimističtěji. Jen nevím, zda je to tím Červeným drakem v krvi, noční tmou, která mě schovává, nebo sladkobolným úsměvem...Ostatně je to fuk, koho to zajímá!

Ale jedno fuk rozhodně není - Róisín Murphy už nemá pro mě takovou poetiku, jakou pro mě kdysi měla! A říkám si, že je to vlastně jen dobře... Alespoň je tu prostor dát šanci jiným (staronovým) peckám.

Konec. Tečka.

Křest alba Skinny od Sato-San To

Sice je to až skoro za měsíc, ale předstih není nikdy na škodu :-):

Slavnostní křest nového alba Skinny od experimentátorského dua Sato-San To 9.7.2008 v pražském Cross Clubu.

Co muzikolog to (ladič) pijan

Muzikologové měli včera sraz! Tentokráte se nekonal v tradičním prostředí Konviktu, jak by se dalo očekávat, ale v hříšném místě nazvaném S-klub. Důvody byly více než oprávněné a vcelku logicky pojaté - tudíž vystávání u baru, pracné zapíjení úspěšných státnic, pilné alkoholické podlévání při vítání a loučení kolegů a kamarádů z velkých (a i blízkých) dálek bylo v oficiálním popisu práce a jen s tou největší trpělivostí (a chutí) se plnil.

Průběh akce byl (bohudík/žel) důsledně zdokumentován, foťáky kolovaly a po "ranním" vstávání si mohl člověk alespoň dle fotek zrekonstruovat, jakou že to činnost tam vlastně vyváděl, proč má v peněžence (a hlavě) jak vymeteno, modřiny na různých partiích těla a bolehlav století. (To, jak nějakou ležící a značně společensky unavenou osobu neslo komando statných chlapců na backstageovém gauči se záměrem umístit jej na parket, naštěstí nikdo nefotil.)

Zde je alespoň částečný vizuální popis ze včerejšího světa Spolku přátel (nejen) hudby.

Ovšem ještě něčím byl včerejší večírek zajímavý. Ukázal konečně pravé tváře a rozrušil pózy některých účastníků. To jsem si nemohla nechat pro sebe ;-). Posuďte sami:

Když žít, tak jedině nejednoduše - Alanis Morissette: Flavors Of Entanglement

Taky máte tu úchylku dělat milion jiných aktivit, než ty, které doopravdy musíte?

U mě se projevila totiž opět včera, resp. dneska v noci (či k ránu) - namísto pilného produkování písmenkových řádků, které by dohromady daly více jak 20 stran ročníkové muzikologické práce (a která měla být odevzdána už před týdnem), jsem se neubránila recepci, percepci a apercepci nového alba Alanis Morissette Flavors Of Entanglement.

Už jen samotný název "Příchuť komplikací" mi nedal nějakou tu noc spát a varování před emocionálním transem při poslechu bylo pro mě výzvou... Jenže to jsem opravdu netušila, co to se mnou udělá! Album plné žalu, bolesti a nonhappyendových dramatických příběhů okrasně zabalené do kytarových riffů a spletené elektronickými uzly vychází ze životního zklamání (jak jinak) - kde hledat lepší inspiraci, než na vlastní kůži zažitý odchod snoubence, v tomhle případě Ryana Reynoldse, za lamačkou mužských srdcí Scarlett Johanssonovou.

Od předchozího alba So-Called Chaos z roku 2004 Příchuť odlišuje jedna zásadní věc - podmanivost, upřímná a věrohodná hořkobolnost hlasu Alanis se vám zaboří pod kůži a udrží se vám tam až do posledního taktu či fade-outu.

Hned úvodní píseň Citizen Of The Planet představuje nepopíratelný přerod Morissettové z pouhé kanadské písničkářky s kytarou na šamanku v hudební divočině. Mísí elektronické housle vypjaté do nejmožnějších výšek, klasické kytarové kadence s rockovými riffy a bubnování na indická tabla.

Typická rádiovka Underneath připomíná návrat zpět k Jagged Little Pill, jakoby byla na albu komerční nutností.

Rockový nádech spolu s elektronickými přechody ve Versions Of Violence nijak nepřekrývají mystičnost zpěvu. Lyrické uklidnění přináší Not As We a potvrzuje kohezní melancholičnost alba, doprovod klavíru vyznívá úpěnlivě a naléhavě a zpěv Alanis to jen zintenzivňuje. Stejně tak v baladě Torch či In Praise Of The Vulnerable Man Alanis potvrzuje, jak jí skládání balad jde prostě nejlíp, vychází totiž ze srdce...

Vysoké rozpětí, příjemná vtíravost a napětí v hlase Morissettové spolu s novými instrumentálními a technickými kombinacemi je to, na co album láká. Producent a spoluautor Guy Sigsworth zkušeně využil potencionálu Morissettové a zaobalil ho do atraktivnější podoby, než jak tomu bylo například u baladického alba Supposed Former Infatuation Junkie. Prostě samotná nekomerční esence Alanis, coby baladické písničkářky se znělými hlasem, vycházející ze svého mikrosvěta do světa komerčních bojů.

Hodnotím 8/10.

P.S. 12.8. se Alanis Morissette představí s novým albem i v Praze :-).