Boj bez zbraní. Jen s vlastními vzpomínkami a spálenými místy na duši. Jedovatější než yperit. "Kdy už to skončí a kdy začne?", "Jak dlouho ještě?", "V kolik to přijde?"... Otázky, které jsou stejně bez možnosti odpovědi. Čas je jen iluze. Vrhá nás do deprese, skepse, do sledu rychlých rozhodnutí i touhy po radosti. Díky Bohu. Jsme věční snílci se sklony k sebemrskačství. Čas nespraví nic. Čirá přítomnost se nezachytitelně prolíná s postupy minulosti, aby pohltila zářnou budoucnost. Jen se všemu vzdálit a oprášit ze sebe vnímání opravdovosti. Co víc si přát? Snad si jen dokázat, že život se dá prožít dokonale neužitečným způsobem jako dokonale neužitečné odpoledne. Naučit se žít a přestat prohrávat sám se sebou. Ukončit zákopovou válku bezbřehé malichernosti našich životů... Ale odkdy?
