Who Knows Where the Time Goes

Oklepala jsem se z prvních českých zážitků, probudila se do nově slastné reality, ale zároveň si uvědomila, jaký jiný rub realita má. Osamostatnění se je krásná věc. Vše je dle vlastního scénáře a dle vlastní dramaturgie. Toužíme být dospělými a přitom se chceme stále někam vracet. Nové zařizování a těšení se z nového pražského života se vykompenzovává dynamičtějším a náročnějším pracovním oháněním se, vysedávání u laptopu s touhou neustále rozřeďovat a natahovat řádky diplomky je pravidelně přerušováno prací jinou, večerní kulturní zážitky už nemají punc ojedinělosti, pokud hned po příchodu domů víte, že prostě něco o tom musíte napsat. Ovšem zbytek volného času velice rádi dáváte tomu, který ho dává rád i vám...
Čas jsou peníze. Život je tvrdý. Motta dne se už stávají klišé a jediným řešením, jak se z toho všeho nezbláznit, je neustále myslet optimisticky (beztak se najdou ti, kteří vám ten optimismus omlátí o hlavu).
Neustále mám na mysli to, jak si ten život vychutnat. Prostě si životně zadebužírovat ;)...

Motivační vyprahlost a černý opar na hudební duši

Není to ani krize dospělého věku jako spíš obsahová a motivační vyprahlost a naopak informační přesycenost. Pocit bezcennosti se zvyšuje s každým dnem a s každým přečteným článkem. Nač studovat muzikologii a věřit v to, že čas analytického a fundovanějšího náhledu na svět hudby příjde, že příjde i prostor pro sebezdokonalování... Namísto toho se na nás hrnou ze všech stran články o hudbě a ani sebelepší a sebekvalitnější pádlo nám nedává naději o bezpečném překonání této laviny slov. Nechávám se obrušovat do čtivé a tolik vyžadované jednoduchosti a násilně zapomínám to, v čem tkvěla základna mých studií.

Zamáčknout slzu a snažit se propasírovat náhled muzikologa, nebo se smířit s tím, že všichni, kteří nejsou hluší, mají přistup k internetu, umějí psát alespoň dvěma prsty se stanou autory hudebních recenzí, studií a reportů?

Smutek a bezmocnost střídá utopická snaha o vybudování si vlastního okruhu čtenářů a polí svých myšlenek.

Když se v druhé polovině dvacátého století skladatelé sami sebe ptali, kdo je bude posluchat, tohle století se spíše zabývá inverzní otázkou - kdo bude tohle všechno vlastně číst...?