Půlka letošních prázdnin je už v půlkách zcela jiných. A dokonce i ta jedna polovina léta mi stačila k tomu, abych si uvědomila pořádnou a stálou lásku ke studiu a pořádně ustálený odpor k rutinní a neintelektuální práci. Ne že bych se takové práce bála, ale respekt mám k ní někdy až takový, že kolem ní jen tichounce našlapuju a neruším ji. V přebíhání z práce do práce jsem přeborník, zvládám to již bez mapy a kompasu. Ale důkladnější dokončování práce již slíbené a pro mě uspokojující je bohužel v časovém nedohlednu. Jedině za podmínky, že by den měl k dispozici minimálně 30 hodin.
Nicméně úspěch střídá neúspěch a naopak. Zejména v závislosti a úměrnosti na mou (ne)zodpovědnost a píli. Tak ráda se nechávám pracovně roztrhávat a duševní uspokojení pokulhává - podepsána pracovní smlouva s Rock&Pop na nově vznikající internetovou jazzovou rubriku, postupné plnění slíbeného rozhovoru se zpěvačkou Zeurítia o jejím novém albu do Harmonie, obhájení a psaní dalších témat do ŽuŽu, přislíbení manažerské spolupráce s Jazz et cetera, spolupráce s groove-on.cz a snad i s Radiem Wave.
Krom toho ještě nucené prodlužování studia, psaní diplomky v roli noční můry, pravidelné vyšilování v nepravidelných intervalech ohledně Irska a děšení se z vydupané výjimky pro studium gender studies. A kdybych měla čas alespoň si dát inzerát, hledala bych v něm sponzora pro cesty z Dublinu na otočku do Prahy, psychologa pro ochranu před psychickým a fyzickým vyčerpáním, přítele a kamaráda a nejlépe tohle všechno v jedné osobě :-). Jsem vlastně občas i skromná...
P.S. S politováním musím oznámit, že další ročník tradičního Jabkáče se u nás letos konat nebude. Přestože každý ročník dopadl vždy tak, že si na závěr nikdo nepamatuje, budu se těšit na příští rok, dokonce to bude s dalšími inovacemi na naší jablonecké vilce. A náš vítací vrtichvost (rozuměj zuřivý hlídací pes :-) díru v tradici sice oplakal, ale bude mu chybět plíživé a neúnavné spoluspaní ve spacáku u odvážných jednotlivců na zahradě :-).
Pro někoho nostalgie a pro někoho poznávání nových faktů starých událostí. Fota z loňského ročníku :-):
Jsem nepoučitelná, ovšem napravitelná, tvrdohlavá, zato nepořádná, jdoucí neustále za svým snem, občas na procházce ve slepé uličce, a pořád ve spěchu. Život v Praze s tvrdou pracovní náplní a ležérní morálkou sobě vlastní, ale zato s vytyčeným chodníčkem snů, představ a reminiscencí, je jako zkombinovat naloženou okurku s oříškovou nugetou. Oboje chutí výborně, ovšem nikdy ne dohromady (zejména pro ty, kterým ještě zůstávají nějaké ty smysluplné chuťové pohárky na svých místech). 
