I se zavřenýma očima se dá prozřít. Objevit kousek světa skrze to, co není vidět. Uvědomit si nezřídka přikládanou důležitost povrchních vjemů, jež jsou tak nestálé a pomíjivé. Přesto nikdy se nepřestanu dívat se lidem do očí. Ty řeknou o charakteru člověka mnohem víc než slova, pověst či vůně. Záleží na barvě? Záleží na tvaru? Záleží hlavně na tom, co se z nich dá vyčíst...nejlépe pocit mezi řádky plytce vyřčených slov, nebo těch slov, kterým vůbec nerozumím...Čím déle jsem mimo ČR, tím více si uvědomuju, jaký svět plný fabulací a svědomitých snů jsem si vytvořila. Snít o realitě je mnohem snazší než žít sen. A já se vždycky pokouším o tu nejnesnadnější cestu. Čekám na příběh jménem Titanic, doufám v průzračnost svých idejí nebo v restart tohoto programu...? Ne! Chci jít tím směrem, kterým šlapu, a děkuju za všechny nenahodilé náhody, které mi stojí v cestě. Jsou totiž to nejsladší, co život může přinést, jinak by byla realita s hranami skutečnosti tak fádní.
"Správně vidíme srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné..."
9 comments:
Tajemný článek, ve kterém cítím několik rovin. Dvě, možná tři a možná ještě víc. Hezké, každej čtenář si z něho asi odnese jiný moudra, informace a postřehy... Podle toho, kdo jak Tě dlouho zná. Taky bych rád zas napsal něco z podobného soudku, ale nějak na to nemám vnitřní sílu... Vždycky si pak řeknu: neodhaluj své pocity a nitro, už jsi toho na netu "odhalil" až až. Na druhou stranu je to prostě něco, co bych rád zase napsal, vrátil se k takto raženejm úvahám a pár lidí tak donutil k přemýšlení. Jenže jakmile začnu psát, jako by mi v hlavě začal blikat červenej výstražnej maják, že odhaluju svoje slabiny... Asi je to tím, že v posledních měsích prost jakéhokoliv vyjadřování citů jsem asi zcela neschopný napsat něco citově zabarveného. Ne že bych to neuměl. Ne že bych nechtěl... Asi si to šetřím v nitru na vhodnou chvíli pro Vhodnou osobu. Až to příjde, mám trochu strach... Hromadí se to a asi to bude exploze citové bomby :-)
No, když už to je zase česky, tak to stejně není tak srozumitelné, jak by si jeden přál.. :-)
emef: No joo, znáš mě ;), když už musím psát srozumitelně všude možně, tak mi to dopřej aspoň tady :)...Stejně si přestal číst tenhle článek hned za druhým řádkem, tak nehroť, že to není za až tak srozumitelné....zvlášť pro Tebe, vysokoškoláku ;)
moment, moment, já čtu fakt zodpovědně.. ;-) Teda teď jsem měl delší dobu blogový výpadek, ale snad jsem zase zpátky..
často jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdybych studovala v zahraničí... na delší dobu, jak bych se cítila na novém místě, jak bych zapadla mezi ty nové lidi? Myslím, že by mi určitě chyběla ČR a moji blízcí lidé...
A sny a cíle jsou v životě ty nej... já pro ně vlastně žiju. Nemohla bych nemít nějaký sen, cíl, kterého bych chtěla dosáhnout. Hodně mě to žene dopředu. :) nevím jak je to u ostatních, ale pro mě je to elixír života :)
Taky jsem se nějak zaposlouchal do svého srdce, když jsem po dlouhé době zjistil, že soužití z rozumem už mě nějak nikam nevede. Se srdcem jsem vedl dlouhou dobu zákopovou válku, no a stejně jsem ji nevyhrál. Dnes tomu moc nerozumím, ale dneska to není četba pro rozum, což?
Peťka
Michal: Záleží na tom, jak moc své slabiny či vnitřní otevřenosti zabalíš do slov. Dá se toho říct hodně a zároveň neříct nic, záleží kdo masku nepoznání či poznání rozezná od samostatných slov :-)...A nevím, zda se to povedlo mně :/
Citová exploze? Lepší je výbuch na blog než v reálu ;), ne?
Nicole: Sny a cíle v životě člověk musí mít, jinak prochází bludištěm a čeká na východ, mnohdy v bludišti i trpí. Zvláštní, že nikdy mi nechybí místo, nechybí mi ČR, ale lidi v ní. Ale jsou v mé hlavě, odkud NIKDY neodejdou a to mě uklidňuje. Jsem s nimi pořád a oni se mnou :). Člověk si zvykne...prtže musí. A jen díky cestování si čověk uvědomí hodnoty a hodnotné přátele...Čas a vzdálenost prověřuje dokonale...
Peťka: Číst musíš srdcem, a tys tohle vždycky uměl a umíš ;)...Rozum jsem nechala někde v Olomouci před dlouhou dobou :), ale srdce naštěstí mám pořád tam, kde má být...
I have been asked to write something sophisticated. I have no idea how. I'm the least sophisticated person, I think. I have one head, two arms, two eyes, one kidney (yes 1!, that's why I'm not sophisticated :-)) and so on.
As for the comments, I feel I have to add my unimportant and trivial opinion from my walk of life.
The more you live outside your country, the more you understand it. I've never understood mine well. It always seemed a strange place to live. I lived there until I went to more strange places and the strangest thing was that all those strange people living in those strange places, being strange and all that, did impress me a lot. Thinking more and more of that strange place where I was born, I started to feel that it's not so strange after all. Maybe I'm the strange one, I thought. I think it's like that. Not only living somewhere else broadens your mind, opens your views and blah blah blah, but more importantly also allows you to recognise yourself, maybe in a way you had never thought of. It could be positive or negative. Don't ask me why, I have no idea.
Ok, now what?
No, můžu se někdy o něco pokusit a uvidíme, jak to dopadne. Horší je, že jsem si cíleně vybral URL s civilním jménem, tudíž se za nick už neschovám a jsem v tomhle trochu limitován, co napíšu. Ale byl to záměr, takže toho nelituju. Citová exploze no... Mám takovej pocit, že to reálně hrozí :-)). Na blogu ne, tam to čte/vidí hodně lidí. V reálném životě mezi dvěma lidma to může nastat :-D
Post a Comment